Čtenářský deníček

Mircea Eliade: Šamanismus a archaické techniky extáze
Gavriil Xenofontov: Sibiřští šamani a jejich ústní tradice
Terence McKenna: Návrat archaismu

Mircea Eliade: Šamanismus a archaické techniky extáze
 Argo 1997, překlad Jindřich Vacek

Tato velmi obsáhlá práce se zabývá šamanismem z pohledu historie náboženství, přesto samozřejmě nemůže opomenout pohled psychologický, etnografický, sociologický a další.

Šamanismus v pravém slova smyslu je náboženský jev typicky sibiřský a středoasijský. Samo slovo šaman je původu evenckého, které se dostalo do světa prostřednictvím ruštiny. V ostatních jazycích střední a severní Asie mu odpovídá jakutský výraz ojun, mongolské bügä a turkické kam. V celé této rozlehlé oblasti byl (a někde třeba ještě je) šaman ústřední postavou magicko- náboženského života společnosti. Šamanismus, spočívající na extatické zkušenosti a na magii, se s různým stupněm obtížnosti přizpůsobuje rozličným náboženským strukturám, jež mu předcházely.

Na Sibiři a v severovýchodní Asii jsou základní způsoby získávání šamanů tyto: zdědění šamanského povolání, spontánní vybrání ("volba" či "vyvolení"), šaman se může stát šamanem taky ze své vůle (například u Altajců) nebo z vůle klanu (u Evenků). Bez ohledu na to, jakým způsobem se šaman stane šamanem, dostane se mu uznání teprve když mu bylo předáno poučení dvojího druhu: povahy extatické (sny, stavy transu) a povahy tradiční (šamanské techniky, jména a úlohy duchů, mytologie a genealogie klanu, tajný jazyk a další). Sny šamanů, při kterých jde o iniciaci, nejsou živelné halucinace či ryze osobní fabulace, tyto vize se řídí logicky skloubenými tradičními modely. Adept šamanismu zpravidla nejdříve trpí nějakou z forem duševní poruchy, budoucí šaman se však nakonec uzdraví s pomocí právě těch duchů, kteří se potom stanou jeho duchy ochrannými a pomocnými. Nemoc je v těchto případech jen známkou "vyvolení" a má jen dočasný charakter. Šamani, napohled připomínající epileptiky a hysteriky, mají prokazatelně nervovou konstituci více než normální: dokáží se koncentrovat s intenzitou, jaké laikové nejsou schopni, snášejí vyčerpávající námahu a kontrolují svá extatická hnutí.

Jedním z hlavních symbolů v šamanismu je strom, žebřík, provaz, prostě prostředek, díky kterému se šaman může dostat do podsvětí, zásvětí nebo nebe. S rituálním zlézáním stromu jako rituálem iniciace šamanů se můžeme setkat i v Americe Severní. Další důležitou věcí je šamanův buben, který mu pomáhá při extázích či léčení a vyhánění zlých duchů, a jeho oděv. Eliade těmto dvěma fenoménům věnuje celou obsáhlou kapitolu.

Další oddíly knihy jsou věnovány jednotlivým oblastem, kde se šamanismus vyskytoval a nebo dodnes praktikuje a šamanské kosmologii. Důležitými termíny zde jsou tři oblasti vesmíru a Sloup světa, Vesmírná hora a mystická čísla sedm a devět. Velký prostor je věnován i jednotlivým technikám šamanského léčení.

Eliade se věnuje také šamanským technikám a představám u starých Indoevropanů, v Tibetu a Číně, Mongolsku, Koreji a Japonsku.

Šamanské mýty často obsahují symboly pes, kůň, "Kouzelné teplo", "Kouzelný let", Most a "obtížný průchod" a Cesta mrtvých, kterým je věnována poslední kapitola.

Závěrem Eliade podotýká, že v dějinách mystiky neexistuje diskontinuita. V šamanské extázi lze rozpoznat jakousi "nostalgii po ráji", připomínající jeden z nejstarších typů mystické zkušenosti křesťanské. Přítomnost "vnitřního světla", mající zásadní význam v mystice a metafyzice indické stejně jako v mystické teologii křesťanské, byla už doložena v šamanismu Eskymáků. Kouzelné kameny, jimiž je naplňováno tělo australského medicinmana, svým způsobem představují "ztuhlé světlo".

Šamanismus však není významný pouze tím, jaké místo zaujímá v historii mystiky. Šamani hráli významnou úlohu při ochraně duševního zdraví společnosti. Jsou to bojovníci proti démonům par excellence, bojují právě tak s démony jako s nemocemi či kouzelníky provozujícími černou magii. Válečnické prvky, značně významné v některých typech asijského šamanismu (kopí, krunýř, luk, meč atd.), lze vysvětlit potřebami boje s démony, skutečnými nepřáteli lidstva. Obecně lze říci, že šaman hájí život, zdraví, plodnost, svět "světla" proti smrti, nemocem, neplodnosti, neštěstí a světu "stínů".

Šamanova bojovnost někdy přerůstá v agresivní mánii; podle některých sibiřských tradic se prý šamani neustále střetávají, přičemž na sebe berou zvířecí podobu. Takováto agresivita je však spíše výjimkou, je příznačná pro šamanismus některých sibiřských etnik a pro maďarského táltose.

Právě díky své schopnosti cestovat do nadpřirozených světů a vidět nadpřirozené bytosti mohl šaman rozhodujícím způsobem přispět k poznání smrti. Je pravděpodobné, že značné množství rysů "místopisu světa mrtvých" stejně jako některé motivy mytologie smrti jsou výsledkem extatických zkušeností šamanů. Krajiny, které spatřuje, a osoby, s nimiž se na svých extatických poutích na onen svět setkává, dopodrobna popisuje během transu nebo po něm sám šaman. Svět mrtvých začíná být postupně poznatelný a smrt sama je pojímána jako rituál přechodu k jakémusi duchovnímu stavu bytí. Líčení extatických cest šamanů koneckonců přispívají k "zduchovnění" světa mrtvých a zároveň jej i obohacují o čarovné tvary a postavy.

Také existují značné podobnosti mezi líčeními extází šamanů a některými epickými motivy ústní slovesnosti. Příhody šamanů na onom světě, zkoušky, které musí podstoupit, když sestupují do podsvětí a vystupují na nebesa, připomínají dobrodružství postav z lidových pohádek a hrdinů epické literatury. Je velmi pravděpodobné, že mnohé epické náměty mohou děkovat za svůj vznik šamanově extázi. Je rovněž pravděpodobné, že euforie předcházející extázi byla jedním ze zdrojů světové lyriky. Když se šaman připravuje k transu, tluče na buben, svolává své pomocné duchy, mluví "tajným jazykem" nebo "jazykem zvířat". Nakonec dosáhne "druhotného stavu", jenž podněcuje jazykovou tvorbu i rytmy lyrické poezie. Duchovní tvorby je dodnes aktem naprosté duchovní svobody. Poezie umocňuje a přetváří jazyk. Každý jazyk poezie je nejdříve jazykem tajným, tj. výtvorem jedincova osobního, dokonale utvořeného světa. Nejrazejší básnický akt se snaží znovu vytvořit jazyk, vycházeje z vnitřní zkušenosti, jež podobně jako extáze a náboženské vnuknutí "primitivů" odhaluje samotnou podstatu věcí. Právě na základě takovýchto jazykových kreací, jejichž vznik byl umožněn "vnuknutím" předcházejícím extázi, se později formovaly "tajné jazyky" mystik a tradiční alegorické jazyky.

Šamanský obřad se také stává představením, jakému ve světě každodenní skutečnosti není rovno. Dnes si sotva dokážeme představit, jaký ohlas mělo takovéto "představení" v "primitivním" společenství. Zázraky šamanů nejenže potvrzují a posilují struktury tradičních náboženství, ale také podněcují představivost a poskytují jí látku, dávají zmizet přehradám mezi snem a bezprostřední skutečností, skýtají pohled do světů obývaných bohy, mrtvými a duchy. Takže jde říct, že šamani mají obrovskou zásluhu na vzniku jak epické prózy, lyrické poezie, tak i dramatu.

25.10.2001


Gavriil Xenofontov: Sibiřští šamani a jejich ústní tradice
 Argo 2001, překlad Vladimíra Daňková

Gavriil Vasilevič Xenofontov se narodil v roce 1888 v Jakutsku, byl advokát, učitel, lékař, a potom se věnoval hlavně studiu šamanismu. V roce 1938 byl popraven při stalinských procesech. Během dvacátých let sbíral výpovědi Jakutů, Burjatů a Evenků, které vydal v několika pracech a zpracoval i v knize Šamanismus a křesťanství, kde navozuje paralelu mezi šamanskou mytologií a texty, na nichž bylo vybudováno křesťanství.

Kniha je poskládána z jednotlivých výpovědí Jakutů, Burjatů a Evenků o šamanismu.

Uvedu pár zkrácených přepisů:

Sofron Zatějev: O šamanském stromu
Duše příštího šamana se rodí na úpatí hory Džokuo. Roste tam velká jedle s uťatým vrcholem a splývavými haluzemi. V uzlině každé větve, od nejspodnější až po nejvyšší, je přilepeno ptačí hnízdo. Šamani, jejichž duše vyrostla na nejvyšších větvích, budou silnější a následovanější než šamani z větví dolních.

Gavriil Alexejev: O šamanově "zvířecí matce"
Proslýchá se, že každý šaman má "zvířecí matku" v podobě velkého ptáka se zobákem jako hák na rozbíjení ledu, s rozeklanými drápy a ocasem dlouhým dobré tři sáhy. Zvířecí matka se zjevuje, když se rodí šamanova duše, a také se podílí na jeho výchově. Později se vrací až při jeho smrti. Pokud se šamanovi ukáže, je to předzvěst jeho konce.

Pjotr Ivanov: O rozkouskování šamanova těla
Říká se, že v období ettenii - rozkouskování - se šamani uchýlí na nějaké pusté místo. Rozkouskování těla probíhá takto: železným hákem se oddělí všechny klouby, potom se z kostí seškrabává maso a odstraňují šťávy, až jsou kosti očištěny. Obě oči se vyjmou z jamek a každé se uloží zvlášť. Když je to hotovo, všechno se sešije drátem. Bulvy se přitom znovu vrátí do jamek. Teprve pak běsi dotyčného promění v šamana.

Michail Borisov: O šamanském blouznění
Dříve než se z čekatelů stanou hotoví šamani, dlouho chřadnou, mají skelný pohled a hubnou, až jsou jen kost a kůže. Ztratí rozum a v pominutí smyslů lezou na modříny, vypravují hlouposti, že jim byly vydloubány oči a rozsápáno tělo, že byli snědeni, že jim byla vysáta krev a podobně. V tomto období mají zkrvavený obličej. Když se šaman dostane k duchům čistým, jeho klan vzkvétá. Ale přijde-li mezi duchy ponuré, musí náhradou za osm kostí z jeho kostry zaplatit životem osm členů jeho rodiny.

Alexandr Rufov: Kterak šaman zápasil s duchem neštovic
Jeden šaman, který se jmenuje Bondogkos a přezdívá se mu Ogusar Ojun, mi vypravoval, že měl zkřížit rohy v boji s duchem neštovic, a proto se proměnil ve světle modrého býka. Říkal: "Cítil jsem, že mu dokážu vzdorovat, ale všechno pokazila moje žena, protože v jurtě otevřela dveře - chtěla se na nás podívat. Právě v tuhle chviličku získal můj soupeř navrch. Odpor, který jsem kladl, ducha neštovic rozlítil natolik, že s sebou odvlekl sedm členů mé rodiny..."

Fjodor Šepelev: Jak šaman dělá při zaříkávání koně
Šaman Bjoturuunke zaříkávání vždy začínal tím, že ducha vzýval ku pomoci.
Než se stal šamanem, měl dva nebo tři roky zatemněný rozum.
K obřadu si pokaždé nasadil uzdu a s řehtáním odběhl. Zpátky se vracíval po čtyřech a na oprati, kterou držely čtyři osoby.

24.9.2001


Terence McKenna: Návrat archaismu
 Maťa, DharmaGaia 1999, překlad Alexandr Neuman

Nejsem konzumentem DMT, LSD a jiných látek, podporujících extatické stavy, a to hlavně kvůli tomu, že můj mozek z nějakých záhadných důvodů zvládl cesty do Jinam i bez nich, ale jaksi značně svévolně a neřízeně, takže mě to málem párkrát smetlo. Ovšem to, co o problematice těchto látek říká Terence McKenna, mě naplňuje docela lítostí, že podobné výlety kvůli prapodivné chemii svého mozku páchat asi nemohu.

McKenna poměrně slušně dokazuje, že zázračné houby a jiné psychotropní rostlinky byly velmi důležitým faktorem na cestě od dvounohé opice k člověku. Extatický zážitek po jejich požití pomohl k duchovnímu sebeuvědomění lidských bytostí a stál na začátku fenoménu náboženství. V člověku se díky těmto látkám probudilo vědomí, jak říká Guenther „schopnost uvědomovat si proces uvědomování“.

McKenna zásadně nesouhlasí s Eliadem, který ve své stěžejní práci „Šamanismus: archaické techniky extáze“ uvádí, že „narkotický“ šamanismus je dekadentní záležitost. Eliade říká, že pokud člověk není schopen dosáhnout extáze bez drog, potom kultura, ve které se nachází, je zákonitě dekadentní. McKenna si tedy utahuje z Eliadovy naivity a jeho neználkovství, které dokazuje už jen termín „narkotický“, který je obvyklým názvem pro uspávací prostředky.

McKenna naopak podporuje teorii, zakládající se na myšlence, že přítomnost halucinogenů v šamanské kultuře indikuje, že tento šamanismus je autentický a živý. Pozdní a dekadentní šamanismus podle McKenny naopak charakterizují různé vypracované rituály, neměnná pravidla a závislost na patologických osobnostech. Kde převládají tyto jevy, je šamanismus na nejlepší cestě stát se pouhým "náboženstvím", umrtveným stavem, který nenutí člověka podnikat exkurzy do říší nad a pod svým denním vědomím. Ba přímo mu to nedoporučuje nebo dokonce zakazuje.

Henry Munn ve svém eseji "Houby řeči" uvádí, že jazyk je extatickým hledáním významů. Plynulost, snadnost a výstižnost výrazů, které člověka napadají pod vlivem hub, jsou takové, že je sám ohromen slovy, vynořujícími se ze středu úmyslu artikulovat a obsahu prožitku. Spontaneita, kterou houby uvolňují, se neodehrává pouze v oblasti vnímání, ale má i hodnotu lingvistickou. Šaman to vidí tak, že existence vyjadřuje sebe samu jeho prostřednictvím.

Závěrem ještě, co říká McKenna: Halucinogenní rostliny se mohly stát katalyzátorem všeho, co nás odlišuje od primátů, snad jen s výjimkou tělesného ochlupení. Všechny mentální funkce, které z nás dělají lidské bytosti, včetně vzpomínek, projektivní představivosti, řeči, schopnosti pojmenovat, magického jazyka, tance a smyslu pro posvátno, všechno toto se mohlo zrodit ze setkání s halucinogenními rostlinami.

Podle mě je docela pochopitelné, že stát, škola i další instituce bojují proti drogám, protože se bojí svobody, kterou tyto látky člověku přinášejí, bojí se vlastního vhledu jednotlivých „občanů“ a následnému boření paradigmat, na kterých současný systém stojí. Myslím si, že místo jakýchkoliv zákazů by měla zavládnout osvěta, to ale nehrozí, protože systém a mentorové všeho druhu nebudou ničit všeobecnou nevědomost, mlhu a nepravdy v této oblasti, kteréžto věci jim hrají do karet.

10.12.2003