Čtenářský deníček

Vincenc Lesný: Buddhismus
Thánissaró Bhikkhu: Mysl odpoutaná jako oheň
Sútra srdce
Aggi-Vacchagotta Sutta – Kam přijde oheň

Vincenc Lesný: Buddhismus
 Votobia 1996, reprint původní edice vydané nakladatelstvím Jaroslava Samce 1948

Velmi obsáhlá kniha o buddhismu, jeho historii, šíření po asijských zemích a různých jeho směrech.

Buddha nebyl podle Lesného spasitelem, nýbrž jen učitelem. Nebyl ani reformátorem, sám vyznává, že jde jen stezkou vyšlapanou učiteli věků minulých a že jeho učení zvané dhammó (sanskrtsky dharmah), t.j. zákon, řád, se podobá znovu vybudovanému městu, které bylo v rozvalinách.

V pálijském kánonu je zapsáno základní učení Buddhy o čtyřech vznešených pravdách.

První vznešená pravda říká, že na světě je utrpení. Buddha pravil v Benáresu: "Mnichové, toto pak je vznešená pravda o utrpení: narození je utrpení, nemoc je utrpení, nedosáhne-li člověk toho, co je milé, je utrpení, nedosáhne-li člověk toho, co si přeje, i to je utrpení, zkrátka patero skupin, jimiž pronikáme k světu je utrpení."

Genetickou definici utrpení podává druhá pravda: "Mnichové, toto pak je vznešená pravda o vzniku utrpení: je to žízeň, způsobující nová narození, provázená radostí a rozkoší, tu a tam nalézající potěšení, je to žízeň rozkoše, žízeň narození, žízeň rozvoje."

Jestliže původ utrpení je touha po životech, pak odstraněním této žízně odstraní se utrpení. Proto praví třetí vznešená pravda: " Mnichové, toto pak je vznešená pravda o odstranění utrpení: je to odstranění oné žízně, jestliže ji člověk úplně a beze stopy odstraní, opustí, zbaví se jí, osvobodí se od ní, místa jí nepopřává."

Aby dosáhl člověk spasení, záleží pouze na něm samotném. Vždyť cesta ke spasení, jak ji ukazuje čtvrtá pravda, vyžaduje jen od něho usilovnou práci, tedy jakýsi druh jógy: "A která to je, mnichové střední stezka, již Osvícený plně pochopil, otvírající oči, získávající vědění, vedoucí ke klidu, k poznání, k osvícení, k nibbánu? Je to vznešená osmidílná cesta: pravý názor(sammáditthi), pravé rozhodnutí (sammásamkappó), pravá řeč (sammáváčá), pravé jednání (sammákammantó), pravé žití (sammádžívó), pravá snaha (sammávájámó), pravé rozvažování (sammásati) a pravé soustředění ducha (sammásamádhi)".

A krátce před svou smrtí vykládá Buddha mnichům, že proto všichni procházejí ze života do života, poněvadž nepoznali mravné chování, soustředění ducha, vědění a vykoupení. "Mnichové, nyní však vznešené chování bylo nalezeno a poznáno, vznešené soustředění ducha bylo nalezeno a poznáno, vznešené vědění bylo nalezeno a poznáno, vymýcena byla žízeň po životech, zničen je most vedoucí k životům, není již znovuzrození."

25.9.2001


Thánissaró Bhikkhu: Mysl odpoutaná jako oheň
  (Symbolika raných buddhistických textů)
DharmaGaia, 1997, překlad Jakub Bartovský

Rozpravy pálijského kánonu často přirovnávají mysl k ohni. Mysl, jež neprocitla k nejvyššímu cíli, je jako planoucí oheň; probuzená mysl jako oheň, který vyhasl.

Védské hymny a starší upanišady nahlížely hořící oheň jako pozitivní sílu, podstatu života a vitality. V klidu a nečinnosti vyhaslého ohně však zároveň vidí tyto texty ideální symbol pro konečný cíl duše.

Jako oheň ztrátou paliva
se utiší (vyhasne) ve svém zdroji,
tak myšlení ztrátou činnosti
se utiší ve svém zdroji…

Neboť zklidněním myšlení
člověk zničí
dobrou a zlou karmu.
S klidnou duší, dlící na Duši,
člověk zakouší
nekonečné blaho.

(Maitrí-upanišad 6, 34)

Zda upřednostnění vyhasnutí ohně před jeho hořením předcházelo vzniku buddhismu, bylo jím ovlivněno či jen probíhalo souběžně, to nelze dnes říct, chybí totiž spolehlivé datování všech upanišad. V každém případě ve všech fázích védského postoje vůči ohni nepředstavovala myšlenka jeho vyhasnutí žádné ukončení jeho existence. Místo toho naznačovala návrat do všudypřítomného, nesmrtelného stavu.

Buddha používal přirovnání k vyhaslému ohni ve svém učení tak, že přistupoval k myšlence latentního ohně ze zcela jiného úhlu: je-li latentní oheň všude zároveň, tak není nikde konkrétně. Je-li chápán jako všudypřítomný ve všem, musí být tak volně definován, že nebude mít žádné vymezující charakteristiky, nic, na základě čeho by mohl být poznán. A tak, místo aby používal existenci latentního ohně jako metaforu pro nesmrtelnost, Buddha používá rozptýlenou, nepostižitelnou povahu vyhaslého ohně, jak byla chápána stoupenci véd, k ilustrování naprosté nepopsatelnosti člověka, jenž dosáhl buddhistického cíle.

Jako není známa cesta jiskry,
zasažené železným kladivem,
jež postupně utichá:

Stejně tak nelze popsat cestu těch,
kteří jsou dokonale osvobozeni,
kteří překonali záplavu
pout smyslnosti
a dosáhli
neochvějného blaha.

(Udána VIII, 10 - pálijský buddhistický text)

29.7.2003


Sútra srdce
 (Jádro vítězné transcendentální moudrosti)
Sanskrtsky: Bhagavatípradžňápáramitáhrdaja
Tibetsky: Čomdändäma šerabkji pharoltučhinpä ňingpo
Přeložili indický učenec Vimalamitra a překladatel mnich Rinčhende. Zrevidovali a upravili korektoři a překladatelé Gelo a Namkha.
Napsáno a do elegantní podoby upraveno ve zdech [chrámu] Gedä Čhemaling, který se nachází v zázračně vzniklém chrámovém komplexu ve slavném Samjä.
Tibetský text z Kandžuru vydal a přeložil Josef Kolmaš
Vydalo nakladatelství DharmaGaia ve spolupráci s Buddhistickou společností jako svou 2. publikaci v Praze roku 1992.

Buď pozdravena vítězná transcendentální moudrost!

Tak jsem slyšel. Jednou dlel Vítězný ve společnosti velkého shromáždění mnichů a velkého shromáždění bódhisattvů na Supím vrchu v Rádžagrze. Vítězný se tehdy s vyrovnanou myslí oddával meditaci o veškerých jevech světa zvané 'Světlo hlubiny'. V té době Vznešený Avalókitéšvara, bódhisattva-mahásattva, cele pohroužený do tajuplného uskutečňování transcendentální moudrosti, plně pochopil, že i oněch pět bytostních složek je svou podstatou prázdných.

Tehdy z Buddhova podnětu ctihodný Šáriputra takto oslovil Vznešeného Avalókitéšvaru, bódhisattvu-mahásattvu: "Jestliže někteří synové nebo dcery z dobrého rodu touží po uskutečňování tajuplné transcendentální moudrosti, jak se tomu mají učit?"

Na ta slova Vznešený Avalókitéšvara, bódhisattva-mahásattva, ctihodnému synu Šáradvatíinu takto odpověděl: "Šáriputro, kdokoli ze synů či dcer z dobrého rodu touží po uskutečňování tajuplné praxe transcendentální moudrosti, musí o tom meditovat takto: musí opravdově nazřít, že oněch pět bytostních složek je už svou podstatou bezobsažných; že tvar je prázdnota a také že sama prázdnota je tvarem; že sama prázdnota není ničím jiným než tvarem, stejně jako tvar není ničím jiným než prázdnotou. A podobně je tomu s cítěním, vnímáním, představivostí a vědomím - všechno je bezobsažné. A tak, Šáriputro, všechny jevy jsou bezobsažné, bezpříznačné. Nemají vzniku ani zániku, nejsou nečisté ani neposkvrněné, ani jich neubývá, ani jich nepřibývá. Proto, Šáriputro, v prázdnotě není tvaru, ani cítění, ani vnímání, ani představování si, ani dokonalého poznání; není tam ani oka, ani ucha, ani nosu, ani jazyka, ani těla, ani ducha; ani tvaru, ani hlasu, ani vůně, ani chuti, ani hmatu, není tam jakéhokoli jevu. Od neexistence domény zraku, přes neexistenci domény myšlení [a tak dále] až po doménu myšlenkového poznání – není [prostě] nic. A právě tak není strasti ani příčin jejího vzniku a zániku, ani cesty [k tomu vedoucí]. Není dokonalého poznání; není dosaženého, ani nedosaženého. A proto, Šáriputro, poněvadž neexistuje dosažení, přidržují se bódhisattvové transcendentální moudrosti a setrvávajíce v ní nepoznají v duši temnotu ani hrůzu. Odmítajíce rozhodně vše klamné, dospívají nakonec k velkému 'vyjití ze strasti'. Také všichni buddhové pevně setrvávající ve třech epochách se díky transcendentální moudrosti probudili zřetelně a úplně k nejvyššímu a nejdokonalejšímu osvícení. A tak věz, že mantra transcendentální moudrosti jest mantrou velkého vědění, mantrou, nad kterou není, mantrou nemající sobě rovné, mantrou která nelže a je pravdivá. Mantra transcendentální moudrosti zní: Tádjathá. Gaté, gaté, páragaté, párasangaté. Bódhi sváhá. (volně přeloženo: "Tak, jak [následuje:] Přecházel, přecházel, [až] přešel na druhý břeh, [až] se dostal na druhý břeh. Osvícení budiž sláva!") Šáriputro! Takto se mají bódhisattvové-mahásattvové učit mystériu transcendentální moudrosti."

Poté Buddha vyšel ze své meditace a blahořečil Vznešenému Avalókitéšvarovi, bódhisattvovi-mahásattvovi, slovy: "Výborně! Znamenitě! Velmi správně! Synu z dobrého rodu, jest tomu přesně tak! Nechť je tajuplná praxe transcendentální moudrosti prováděna tak, jak jsi vyložil, a tathágatové budou jásat."

Když byl Buddha takto promluvil, ctihodný syn Šáradvatíin, Vznešený Avalókitéšvara, bódhisattva-mahásattva, a všichni, kdo byli kolem, jakož i všechen svět dévů, lidí, asurů a gandharvů plesali a nadšeně velebili Buddhova slova.

Skončila mahájánová sútra zvaná Jádro vítězné transcendentální moudrosti.


Aggi-Vacchagotta Sutta – "Kam přijde oheň"
 Podle Majjhima Nikaya 72 volně zpracoval Petr Pavlík
www.lampa.cz/buddhovy.html
www.buddha.cz/odkazycr.html

Tak slyšel jsem při jedné příležitosti, kdy Vznešený pobýval v Savatthi, v Džétově háji, v zahradách Anathapindikových. Tehdy přišel potulný mnich Vaččhagótta, vyměnil si se Vznešeným přátelské pozdravy a usedl po straně.

Po chvíli se Vznešeného otázal:
”Jaký je názor Mistra Gótamy: po smrti – pokračuje plně osvobozený v životě?”
”Nikoli.”
”Tedy už nijak nepokračuje?”
”Také ne.”
”Tak něco mezi tím?”
”Ani něco mezi tím, ale také ani nic z toho.”
”Proč tedy, Mistře Gótamo, se odmítáte vůbec nějak vyslovit?”
”Protože jsou to pouhé názory a nevedou k utišení, k přímému vhledu, k plnému probuzení, k odpoutání, k nirváně.”
”Zastává na to tedy Mistr Gótama vůbec nějaký názor?”
”Kdo je Takto jdoucí, ten pouze vidí: je tu nějaká věc, ta vznikla a zanikne, je tu nějaký pocit, ten přišel a odejde, je tu nějaká myšlenka, ta se objevila a zmizí. Stejně tak, co je pouhým názorem, to bude chvíli platit a potom zase platit nebude. Jenomže Takto jdoucí, ten se osvobodí právě tím, že všechno jednou skončí, spotřebuje se, vyhasne, utiší se - všechny dohady a obavy, jak to má či nemá být, jak já sám dopadnu či nedopadnu – překoná to právě tím, že to všechno nechá být a zůstane svoboden.”
”A takový mnich, ten už se pak nikdy nevtělí?
”To se, Vaččho, příliš nehodí říkat.”
”Tedy se přece jenom ještě vtělí?”
”Ani to se nehodí, milý Vaččho, ani že se vtělí částečně, ani že se vůbec nic nestane.”
”Nechápu, Mistře Gotamo, jsem zmaten, nevím, jak dál! I to málo, čemu jsem uvěřil z našeho předchozího rozhovoru, je teď pryč... Nevím už ani, jak se mám vůbec zeptat, abych dostal nějakou uspokojivou odpověď.”
”Ovšem, že jsi zmaten, milý Vaččho, protože předmět tvých otázek je obtížný k pochopení, neustále ti uniká. Je to pravda jemná a hluboká, přístupná pouze moudrým. Zeptám se tě proto raději sám: tady před námi, hoří tu oheň?”
”Jistě.”
”A víš, odkud se vzal?”
”Jistě, kdosi přinesl suchou trávu a dříví a pak je zapálil. Oheň nemůže hořet, aniž by měl potravu.”
”A kdyby se tě někdo zeptal: až ten oheň vyhoří, kam pak zase přijde – bude to na východ, na západ, na sever či na jih? Kde ho pak hledat? Co bys mu na to odpověděl?”
”Řekl bych mu, že se ptá špatně, že se to zkrátka nehodí. Přece když dohoří tráva a shoří i poslední dřevo, když se přestane přikládat, když oheň ztratí svou potravu, tak je zkrátka vyhaslý a nedá se říci, že by odněkud odešel a jinam pak přišel.”
”Tak vidíš, Vaččho, a stejně je to i s Takto jdoucím. Tak jako vyhoří oheň, jako se vytrhne palma i s kořenem, stejně tak i pro něj odpadnou všechny věci, vyhasnou všechny pocity, ustanou všechny myšlenky a zůstane jen to, co je hluboké jako oceán, co je nezměrné, co je nepostižitelné.
Kam přijde - to se nehodí, že nepřijde vůbec nikam - to se také nehodí, ani nic mezi tím, ani že se z toho nestane dočista nic. Tak je to, milý Vaččho.” Když to potulný mnich Vaččhagotta vyslechl, z celého srdce děkoval Vznešenému:
”Vidím to, jako kdyby opodál vesnice stál velký sálový strom a během věků z něj opadaly listy, oloupala se kůra, rozpadlo se lýko a zůstalo trčet jen holé dřevo - stejně tak se mi podařilo pochopit ze slov Mistra Gótamy samu holou pravdu a právě jenom tu.”
Tak se stal potulný mnich Vaččhagotta dalším Buddhovým žákem.